wz

Přeji dobrý večer, dnes je sobota 22. července 2017. Svátek dnes slaví Magdaléna.

Právě je 29. týden, GTM +0200.

Logo
aktuálně tvorba webu reference fotografie články autor kontakt odkazy

zpět na výpis článků

Článek

První semestr na ČVUT

Konečně jsem se dostal ke chvíli odpočinku a tak jsem si řekl, že bych mohl napsat své postřehy, zkušenosti a zážitky z prvního semestru na Českém vysokém učení technickém v Praze na Fakultě informačních technologií.

Kde začít? Asi nejlépe na začátku. Popravdě se mi do školy už moc nechtělo a bylo to všechno tak komplikované, že už jen popis této zápletky by zabral pár stran. Pokud by přeci jen někoho zajímala tato historka nechť mne vyhledá a zeptá se.
Zkrátka semestr začal 21. září roku 2009. Byl krásný, teplý podzimní den a já se vydal po vydatném spánku směrem do školy. V Praze jsem se pohyboval opravdu jen výjimečně, tudíž to pro mne bylo nové leč velmi poučné. I přes veškeré problémy jsem se usmíval a do školy jsem se těšil. Těšil jsem se na tu výzvu, která stála přede mnou. Moje dobrá nálada se odrážela na lidech, které jsem cestou do školy v metru a tramvaji viděl. Ze zahořklých pražanů se stávali usmívající se lidé. Měl jsem z toho dobrý pocit a byl jsem plný optimismu. Po prvním týdnu jsem myslel, že je tato škola velmi náročná a jestli čekáte, že řeknu, že jsem se mýlil, tak se mýlíte vy. Je to škola náročná. Ta škola má jméno. Ale kdykoliv se podívám na její symbol, vztyčeného lva jak se opírá o stejně velké kružítko obklopuje mne zvláštní pocit. Cítím pýchu, že mám tu čest studovat právě tuto školu a zároveň jsem pokorný k symbolu, k tradici, k jménu. Je tomu 303 roků co bylo ČVUT založeno a možná to beru i jako výzvu. Snaha dostudovat tuto školu mne vede kupředu, ačkoliv vím, že studovat bych měl hlavně pro sebe a své znalosti dále prohlubovat. Asi největší překážka na vysokých školách je matematika. Je to vlastně řeč, které rozumí každý člověk na světě. Je tak univerzální jako Mengelejeva periodická soustava prvků a přesto existuje množina lidí, kteří matematiku nechápu a nikdy asi nepochopí. Tak trochu se řadím mezi ně. Matematika je opravdu těžký předmět, ale není to jen o předmětu. Jde také hlavně o to jakou formou je to podáno. Jeden příklad za všechny. Chodil jsem na doučování z matematiky k jednomu panu docentovy. Myslím, že by se nezlobil kdybych jej jmenoval, ale kdyby si to náhodou docent Kyncl četl a nelíbilo by se mu to, pak se samozřejmě omlouvám.
A teď vážně. Je to člověk, který má srdce na tom správném místě. Na nic si nehraje a jedná s lidmi na rovinu. Nezapomenu na přednášku z ČAO (číslicové analogové obvody) kdy jsme jako paralelka nedávali moc pozor, jelikož jsme měli psát další hodinu písemku z matematiky. Pan docent nám vzal zadání a ve zbytku hodiny nám vysvětlil jak se logaritmuje srdíčko. Vysvětlil nám to zábavnou formou takže jsme z toho měli víc než z normálních přednášek. Ačkoliv nic nemám proti normálnímu vyučujícímu profesorovi přeci jen to nevyprávěl tak, aby nás to zaujalo.
Jedno čínské přísloví praví: „Zaléváš-li strom, zalévej ho ke kořenům. Mluvíš-li k člověku, mluv k jeho srdci.”
Pan docent se svým kolegou inženýrem Novotným přednášeli přednášky z ČAO takovou formou, že na ně člověk chodil rád. To samé přednášky doktora Balíka na programování. Tito a jistě i další lidé ví jak zaujmout mladé publikum a donutit je poslouchat někdy i velmi nezáživné věci. Vstřícnost učitelů byla pro mne znamením dobré školy a slušného vychování. Nebýt pomoci docenta Koláře, těžko bych toto asi psal. Ale jaký bych byl objektivní kritik, kdybych na tom všem nenalezl kousek kazu. Není-li tomu tak ani v tomto případě. Setkal jsem se i s mladičkým inženýrem, který si chtěl pouze dokázat svou nadřazenost tím, že se choval arogantně a nečestně. Nebudu jmenovat, ale přiblížím Vám tuto záležitost. Představte si, že dostanete úkol pokácet strom. Ve škole vás učili s pilou a se sekerou. Vy ale z domova umíte ovládat motorovou pilu tak ji tedy použijete. A co se stalo? Strom jste pokáceli spadl a nikoho nezranil, ale i přesto Vám úkol neshledá správným.
Tento příklad byl vyřčen opravdu v jiných rozměrech, nicméně skrytý význam v tom je.

Další nevýhody respektive udivení přišlo ze samých řad studentů jiných fakult. Naše fakulta byla založena v roce 2009, pokud si to dobře pamatuji, ale i přesto, že ČVUT přišlo o sedm statečných - zrodila se další fakulta - lidé o nás stále nevěděli.
Ještě k sedmi, vlastně osmi statečných. Ve Třech mušketýrech také byli čtyři, takže já v tom problém nevidím.
Ale zpátky k háčku. Nikdo o nás moc nevěděl a tak si prošlapáváme svou cestu a snažíme se doběhnout ostatní fakulty které mají kolem 300 let náskok. Nicméně pevně věřím tomu, že v některých ohledech máme náskok mi.
Velice mne, ale zklamal postoj Fakulty elektrotechnické, které proti naší fakultě ostře vystoupila už při samotném vzniku. A zklamal mne postoj „našich” proti FELu (Fakulta elektrotechniky). Čím dál tím víc zjišťuji, že slušnost se mezi lidmi vytrácí, že získáváme zpět své zvířecí instinkty a všechno se řídí do záhuby. Vždyť lidé by k sobě mohli být hodní, vstřícní, ale nikdo nechce udělat první krok. Je to smutné, ale čestných, hodných a vstřícných lidí je v dnešní době kriticky málo a já bych je osobně zapsal do červené knihy ohrožených druhů.

Ačkoliv první semestr skončil mým vítězstvím a započal jsem studium ve druhém semestru, vítězství bylo velmi vydřené. Za ten semestr jsem se hodně změnil. Na Vyšší odborné škole jsem nezažil takový zápřah jako zde a to mne asi hodně poznamenalo. Hodně jsem zvážněl a přestal jsem se radovat z maličkostí. Svou hladinu adrenalinu jsem vyčerpal do sucha a připadám si jako prázdná schránka. Stal se ze mě ten ne usměvavý obyvatel Prahy. Podpora lidí se zmenšila, asi možná i proto, že pár lidí nesplnilo požadavky k postupu do dalšího semestru. Mí rodiče mne stále podporují a já jsem jim za to vděčný. Ale jak toto píši sedím sám v docela útulném pokoji, ale když se podívám ven nevidím hvězdy. Nevidím tu hvězdu za kterou bych mohl kráčet a moje cesta by měla zas nějaký cíl. Zkoušel jsem v Praze i meditovat, abych přišel na jiné myšlenky a především si ty co mám utřídil. Ale je to tu velmi obtížné. Možná je to tím prostředím, nebo množstvím starostí, co já vím. Vím jen, že studium je náročné, ne vždy se podaří napsat test na plný počet bodů, ale to co nás nutí jít v před je pocit z boje. Z boje kde na jedné straně je náš mozek a na druhé straně jsou vědomosti. Je to boj vysilující a mnohdy si připadám jako bych byl na kolenou a můj pokus vstát byl rychle zablokován a já utržil další ránu, která mne srazila ještě více k zemi.

Nehodlám vkládat Vám zde teorie soudruha Lenina - „učit se, učit se, učit se”, ani tatíčka Masaryka - „Uč se dítko moudrým býti”, ale chtěl bych Vám tu říct jednu věc. Můj pradědeček jednou řekl mému tatínkovi: „Mirku uč se, chytrejch je málo, ale blbej jako by vidlema schazovali.”


zpět na výpis článků

nahoru

Copyright © 2007 – 2017, Petr Vopalecký, DiS. Oficiální webové stránky – Petr Vopalecký, DiS. – http://www.petr-vopalecky.xf.cz/ Všechna práva vyhrazena.

Validní XHTML 1.0 kód Validní CSS kód Hodnocení SEO Optimalizováno pro Firefox