wz

Přeji dobrý podvečer, dnes je čtvrtek 23. listopadu 2017. Svátek dnes slaví Klement.
Klement.

Právě je 47. týden, GTM +0100.

Logo
aktuálně tvorba webu reference fotografie články autor kontakt odkazy

zpět na výpis článků

Článek

Zdravotnictví očima zaujatého pacienta

Můj nástup do vysněné práce musel být odložen poté, co se u mě projevili vážnější zdravotní komplikace, které mi nedovolovali absolvovat povinné půlroční cvičení k přípravě povolání. Zdroj mých zdravotních problémů je stále nejasný, leč nějaké náznaky příčiny proč se mi toto přihodilo tu jsou, avšak jsou nepodložené a tudíž jim nepřikládám nějakou větší váhu. V celém článku nebudu jmenovat doktory, sestry či další pracovníky, kteří mají s tímto „případem” co do činění. A jak to všechno začalo?

Cvičil jsem jako každý jiný den, abych byl ve formě, abych měl fyzičku a byl připraven na extrémní zátěž, která na mě čekala v půlročním výcviku. Zpočátku se zdálo být všechno v pořádku. Denně jsem dělal sto kliků, sto sedů-lehů, jezdil jsem 40 kilometrů, třikrát týdně jsem chodil na tréninky aikida a dvakrát týdně jsem chodil běhat. Jednoho dne jsem se setkal s bolestí zad. Zpočátku jsem na to nebral ohledy a dále pokračoval ve svém již dlouho zavedeném fyzickém tréninku. Bolesti se však stupňovali a já se začal hůře pohybovat. Během několika dní se pro mě některé pohyby staly nesplnitelné. A právě tehdy jsem si uvědomil, že je něco špatně. Zašel jsme tedy za mou obvodní lékařkou, která byla přesvědčena, že bolest pramení z Schauermanovy choroby. Před delší dobou jsem měl problémy se skoliózou, ostatně jako dnes téměř každý, a Schauermanova choroba se u mne projevila v hrudní části páteře. Jak jsem se dočetl to postihuje 75 % lidí trpící touto chorobou. K mému překvapení však přispěl fakt, že po rentgenu a nástupu k jednomu ortopedovy jsem byl informován, že se mi tato nemoc rozšířila i do dolní části páteře. Z rentgenových snímků, které byli dle doktorových slov velmi nečitelné mi identifikoval ještě Schmorlovy uzly. Doktor na mě udělal velký dojem když si poznámky o mě namlouval na digitální diktafon. Asi jsem moc koukal na televizi, kde toto dělají jen skuteční odborníci ve svém oboru. Zdání klame, avšak v tu dobu jsem si to nemyslel.

Diagnóza tedy byla stanovena a nezbylo nic jiného než podstoupit léčbu. Pět dní jsem pravidelně docházel do nemocnice na infuze, ve kterých mi byl podáván tišící prostředek a které jsme si musel zakoupit. Stokoruna za úlevu není zase tolik. Za celý svůj život jsem ještě nebyl tak „sjetý” jako tomu bylo po infuzích. První dávka mne vyřadila z provozu na celý den. Můj hodný otec mě vždy odvážel a přivážel, aby zátěž na páteř nebyla moc velká. Většinou jsem po infuzích spal a nereagoval na bolestivé podněty. Věděl jsem co dělám, ale nemohl jsem to ovlivnit. Bylo to jako by se vaše tělo řídilo svými zákony a vy jen bezmocně přihlíželi na to co se děje. Chůze byla vesmírná. Všechny končetiny jsem měl lehké a našlapoval jsem z vysoka.
Infuze mi pomohli jen odbourat aktuální bolest. Doufal jsem, že mi uleví a všechno bude jako dřív. Opak byl pravdou a já nastoupil na rehabilitace. Zde se mne ujal jeden mladý muž, který své práci rozuměl a já měl pocit, že je o mě dobře postaráno. Když mě zprvu prohlížel a prohmatával bolestivá místa, bolel mne i dotek molitanového míčku. Jemně mi bolestivé místo stlačil a když jsem zaúpěl bolestí tak jsme jen slyšel.
- „Jejej. To by, ale nemělo bolet.”
Načeš mi bylo jasné, že to určitě není dobré znamení. Po dalších rehabilitacích jsem k němu nalezl důvěru a byl a jsme přesvědčený, že ví co dělá. Bohužel jsme měl předepsáno od ortopeda i diodovou léčbu, která spočívá v tom, že vám na tělo přisají diody a pouští do vás elektrický proud. Musím říci, že jsem si v tu chvíli připadal jakoby mě vyslýchal nepřítel a já mu, ale nic neříkal. Zaťal jsem zuby a snažil se vydržet tu příšernou bolest.
Později jsem se dozvěděl, že by to nemělo bolet jen mírně brnět a takto poučen jsme si příště poručil menší dávku. Na elektroléčbu mám celkem zajímavou vzpomínku a to tu, že se pravděpodobně povedlo mému fyzioterapeutovi napojit na nějaký nerv, který při silnějším proudu aktivoval mojí bezvládně ležící nohu, která jakoby ožila, podobně jako ožíval Frankenstein.
I přesto, že se fyzioterapeut snažil ze všech sil mi pomoci, bral mě i když jsem nebyl objednaný a prováděl takovou léčbu, po které jsem ten den nemusel brát žádné tišící léky se mu mě vyléčit nepodařilo. Každopádně mu za všechno moc děkuji!

Dalším postupem, bylo trochu experimentování. Moje milá matka měla velmi pozitivní zkušenosti s alternativní léčbou a protože platí pravidlo „tonoucí se i stébla chytá” i já jsem vložil své naděje na uzdravení do této metody. Pan doktor je primářem a vystudovaným ortopedem a patří mezi specialisty na alternativní a reflexní léčebné metody. Neměl jsem co ztratit a s otcem jsme se vydali na dlouhou a pro mě velmi bolestivou cestu do Prahy. Dlouhý sed, nárazy vlivem nerovnosti na silnici měli pro mě zničující charakter. Pan doktor se zdál být velmi příjemný a rozumný člověk. Vyšetřoval mě na základě měření odporu akupunkturních bodů. K mému překvapení mi identifikoval několik nemocí, které dle mého soudu s páteří nemají co dělat. Mezi nemoci patří i přiotrávení z rtuti ? doktor je přesvědčen, že je to díky amalgámovým plombám, které rtuť opravdu obsahují, dále mi nalezl plísně ve střevech a svalovou ztuhlost, které se projevila na zádech v podobě akné. Když jsem se ho zeptal zda bych vydržel velkou fyzickou zátěž odpověděl.
- „Asi ano, nějakou dobu ano, ale pak by vás poslali domu na vozíku.”
To byla věta, kterou jsem nikdy slyšet nechtěl. Dostal jsem dvoje kapky a čtyři druhy léků. Bohužel pojišťovna v naší zemi neproplácí homeopatika ? čili přípravky připravované výhradně z přírodních zdrojů, bez použití chemie ? musel jsem zaplatit přibližně pět set korun. Když k tomu připočítáme ještě bezmála hodinu a půl vyšetření jsme na čtyřech tisících korun. Jen několik procent pacientů na homeopatika nereaguje a bohužel jsem spadl do této skupiny. I lék proti bolesti, po kterém mohu řídit není tak účinný jak jsme si přál a uleví mi bezmála jen na hodinu. Ale i to pro mě byl dobrý začátek. Bolest byla stále silná a nakonec to došlo do takového stádia, kdy jsem se nemohl na posteli ani převalit z jednoho boku na druhý. Snažil jsem se po celou dobu bolest potlačovat a neprojevovat, ale když jste najednou v domě samy je vám to už jedno.

Rodiče má opravdu fantastické a patří jim můj neskonalý vděk. Shánějí mi doktory a co možná nejvíce mě podporují a stále dávají najevo, že mě mají rádi a já je pochopitelně také. Nakonec mi pořídili i zdravotnickou matraci, kterou já mohu jenom doporučit. Mé problémy začali pomaličku ustupovat až do té doby, že se normálně vyspím. Samozřejmě musím ležet na boku, ale převalit se už není takový neschůdný problém jaký to dříve byl.

Nastal čas zajít k doktorovi na kontrolu. Myslím teď toho doktora ortopeda, který se mi zdál jako profesionál. Dlouhé tři hodiny jsem vytrpěl v čekárně až na mě přijde řada. Sestra řekla ať si sundám mikinu a tak jsem tak učinil. Doktor koukl na své poznámky a znovu na rentgenové snímky. Oznámil jsme mu, že bolest neustupuje. Jediné co mě zatím nebolí je ležet. Při prvním rozhovoru s doktorem, ještě před léčbou, jsem mu oznámil, že 1.10. nastupuji do zaměstnání a chtěl bych být v pořádku. Zeptal jsem se ho jestli existuje způsob jak to nějakým způsobem dát do pořádku, načeš jen zavtipkoval na můj účet.
- „Jo, leda zabetonovat.”
To u mě vyvolalo agresi, ale zachoval jsem chladnou hlavu. Doktor mi řekl, ať se zítra u něj stavím a provedeme další rentgenové snímky.
Další den jsem se tam zastavil. To už jsem měl chladnou hlavu a jako doktorovi jsem přestal věřit. Poslal mě tedy na rentgen kam jsem se dostavil a šlo to celkem rychle. Dle příkazu sestry jsem se svlékl do spodního prádla a ulehl na stůl. Sestra nastavila rentgen na místa kde mě to bolelo a odešla za olověné dveře. Po „vyfocení” ke mně přišla otevřela šuplík kam se dává kazeta z které se pak vyvolá rentgenový snímek a řekla.
- „Jé. Já tam zapomněla dát kazetu.”
Načeš jsem vybuchl smíchy. Opravdu stát se to může a v tu chvíli mi přišla tato hláška jako velmi vtipná. Po dlouhé době mě něco dokázalo rozesmát, tak jsem byl rád. Rentgenování proběhlo už v klidu a já na chodbě čekal na vyvolané snímky. K mému překvapení mě, ale sestry vyzvala, abych jí následoval. Oznámila mi, že se snímky nepovedly a tudíž je nutné mě znovu „fotit”. To už mi zmizel úsměv z tváře, ale bylo to potřeba. Později mi přinesla snímky a já konečně mohl jít za doktorem. Předal jsem mu snímky a on zmizel ve své ordinaci. Po chvilce vyšel ven a řekl.
- „Vy máte 150 kilo? Ty snímky jsou nečitelné budete muset jít znovu!”
To už jsem začal být naštvaný. Sestřička mě vzala na jiné oddělení kde jsem měl podstoupit rentgen. Nejprve mě „vyfotily” a rovnou si mě na tom stole nechali. Chtěli počkat až se snímky vyvolají. Samozřejmě snímky se opět nepovedli a tak zvolili červenou kazetu. Pravděpodobně má jiný kontrast než klasická černá. To už proběhlo v pořádku, jenže mi sestřička přišla oznámit, že doktor musel naléhavě odjet do Prahy. Řekla mi ať snímky odnesu na CT a zítra mám přijít znovu. Odešel jsem tedy dělat poslíčka. Strčil jsem paní doktorce snímky do ruky a ona povídala. - „Chviličku si počkejte.”
Než jsem stačil cokoliv říci, zmizela za zavřenými dveřmi. Zůstal jsem tedy sedět na lavici, před vyšetřovnou. Zhruba po hodině vyšla doktorka a řekla.
- „Když už jste tady, to bychom mohli udělat rovnou Ctčko, co vy na to?”
Neměl jsme nic proti. Byl to pro mě další den v nemocnici, další den na vyšetření. Svlékl jsem si kalhoty a položil se na lůžko. Sestra po mě chtěla ať zvednu nohy, aby mi tam mohla vložit opěrku. To byl pro mě moment kdy jsme zaúpěl bolestí.
Lůžko se zvedlo a obsluha se kamsi schovala. Lůžko začalo projíždět obrovským kolem a bylo slyšet, že se v něm něco hýbe. Za ten den jsem dostal slušnou dávku radiace a menší dávku gama záření, a konečně jsem mohl jít „vesele” domů.
Následující den jsme šel pro výsledky. Jak už to tak bývá čekal jsem až doktor odoperuje naléhavý případ. Jen prošel kolem mě a řekl ať chvilku počkám. Po nějaké době vyšel ven a oznámil mi.
- „Poslouchejte. Vy máte přeraženou páteř.”
Zůstal jsem jako opařený a pak následoval jeho monolog, který jsem moc nevnímal. Představil jsme si páteř jak se asi může zlomit. Marně jsem v paměti hledal událost, která dala vzniknout tomuto stavu. Když domluvil zeptal jsem se ho co se s tím dá dělat, ale odpověď se mi opět nelíbila.
- „Pro mě to teď končí. Když to přetrvá tak si zajděte na neurologii.”
Takže o dalším postupu bylo rozhodnuto. Pár rodiče zjišťovali, kteří doktoři jsou dobří a doporučili mi dvě doktorky. Jedna v Novém Boru a druhá v Arnultovicích. Zkusili jsme zajet nejprve k té v Arnultovicích, ale bohužel nebyla ordinační hodina. Objednal jsem se tedy k doktorce v Novém Boru. Měla termín co nejdříve a tak jsem se objednal. Když jsem tam přijel doufal jsem, že vyřeší už konečně můj problém. Asi dvě hodiny jsem čekal a nakonec přišel na řadu. Doktorka mě vyšetřila, ale snímky ani výsledky z CTčka vidět nechtěla. Pouze se spolehla na to, co jí napsal můj ortoped z České Lípy. Naštěstí zjistila, že moje nervová soustava je v pořádku a „přeražená páteř” nic nepoškodila. Doporučila mi rehabilitační pracoviště jinde u jiného terapeuta, takže jsem celkem zvědavý. O výsledku a průběhu vyšetření jsme informoval otce, který tam trpělivě seděl se mnou v čekárně a rozhodl se, že mě ještě vezme za doktorkou v Arnultovicích. Měl jsme neuvěřitelné štěstí, protože jsem nebyl objednán, ale vypadl jim jeden pacient tak mě paní doktorka vzala. Už jsem pochyboval o všem co se bude dít okolo mého zdraví. Byl jsem velice překvapen když paní doktorka mi začala vysvětlovat věci, které se píší v lékařských zprávách. Na plakátech mi ukazovala jak vypadá zdravá páteř, nemocná a poškozená, příčiny nemocí apod. Měl jsem opravdu velmi dobrý pocit z jejího vyšetření. Shlédla rentgenové snímky a CD s CTčkem a v diagnóze se rozchází s českolipským ortopedem. Doporučila mi rehabilitace a za tři měsíce mám přijít na kontrolu.

Vůbec netuším jak poznat dobrého doktora, ani jak si bez lékařských znalostí ověřit, která diagnóza je ta správná. Co ale vím jistě je, že pokud se člověk nebude zajímat o to co mu je, nebude chtít po doktorech vysvětlit co který termín znamená, pak se nemůže úplně uzdravit. Přes tři měsíce ležím doma a mám nařízené maximální šetření páteře. Pro člověka, který byl denně zvyklí na pohyb to vyvíjí velký nátlak na psychiku. Na závěr bych chtěl uvést slova paní doktorky z Arnultovic, která mi řekla.
- „Jak bude žít člověk tu první půlku života, tak podobně bude žít i tu druhou.” Proto by jsme se měli maximálně snažit pečovat o své zdraví, protože teprve až když ho ztratíte poznáte jak moc znamená.


zpět na výpis článků

nahoru

Copyright © 2007 – 2017, Petr Vopalecký, DiS. Oficiální webové stránky – Petr Vopalecký, DiS. – http://www.petr-vopalecky.xf.cz/ Všechna práva vyhrazena.

Validní XHTML 1.0 kód Validní CSS kód Hodnocení SEO Optimalizováno pro Firefox